TMB motovýlety ŘECKO 2021
cca 5 000 Km po Balkáně
projeto 7 států
1.den 396 Km
Start motovýletů do Řecka byl v neděli 5.9.2021 ráno. Většina jezdců odstartovala od Botelu Albatros v Praze, po Prag Harley Days. Vyrazili jsme na jihovýchod naší hranice, a to směr Vratěnín. Po cestě jsme nabrali další dva jezdce a směřovali dál do Rakouska. Ve městě Horn jsme začali kopírovat řeku Taffu až po její konec ve městě Rosenburg am Kamp, kde se se vlila do řeky Kamp. Dál jsme sledovali tekoucí řeku až do místa, kde se spojila s Dunajem. Tady se s vodou loučíme a pokračujeme, po cestě se přidává další jezdec, a to z Moravy. Při návštěvě steakové hospody se k nám má přidat poslední jezdec ze Slovenska. Ale kde je??? Po krátkém telefonu zjistíme, že si spletl o den začátek motovýletu. Přijeď tedy za námi končím rozhovor. Cesta se ubírala pomalu do kopců a už to bylo zábavnější. Při průjezdu Gutensteinerskými Alpami jsme navštívili známě motorkářské místo obklopené zatáčkami Kalte Kuchl. K cíli dnešního dne se to už jen klikatilo nahoru a dolů. Vystoupali jsme na Semmering do hotelu a při odpoledním slunci a pivu jsme vyhlíželi posledního jezdce. Po chvíli ho již slyšíme z údolí, za pár minut jsme kompletní. Společná večeře a panáček na uvítanou na sebe nenechali dlouho čekat. Nádherný západ slunce nad Alpami, který jsme pozorovali z terasy hotelu bral dech. Jdeme na kutě.
2. den 286 Km
Ráno v klidu posnídáme a už se všichni ptají, „tak co dnes zažijeme“??? Vyrážíme v 9:00hod. Cesta vede cca 100 km Fischbacherskými Alpami. Projíždíme passa okolo 1500 km nad/m. Nejvyšší vrchol, který míjíme je Hochlantsch 1720 m nad/m. Graz objíždíme obloukem, nejprve lesnatou krajinou, která pozvolna přechází ve vinice s blížící se Slovinskou hranicí. Malá hranice Jurij nám poskytuje hladký průjezd. Pohraničník při burácení silných strojů ani raději nevylézá z budky. Projíždíme okrajem Mariboru a směřujeme na vyhlídku a turistické místo nad ním přes Hočko Pohorje až na Mariborsko Pohorje 1042 m nad/m. Odtud máme Maribor jako na dlani. Po sjezdu dolů protínáme dálnici A4 a dáme kávu ve městě Ptuj kde řeka Dráva tvoří Ptujsko jezero. Ptujské jezero je přehrada a vodní nádrž, nacházející se ve Slovinsku na hranici městské občiny Ptuj a občiny Markovci. Má rozlohu 3,46 km². Slouží k zásobování vodou vodní elektrárny Formin, se kterou je spojeno pomocí umělého kanálu. Nad Městem je vidět i Ptujský hrad, symbol nejstaršího města ve Slovinsku. Do motelu už nám zbývá jen pár kilometrů. V motelu nás vítá velmi příjemný dámský personál plný úsměvů na nás a obdivů k našim strojům. Po vynikajícím gurmánském zážitku jdeme spát.
3. den 326 Km
Dnešní den po snídani vyjíždíme dál na jihovýchod, trošku nudná cesta rovinami, ale po cestě dobrá káva vše napravuje. Překračujeme dvoje hranice, a to Slovinsko Chorvatskou přes Ravna Gora a z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny. Při této trase přejíždíme pohoří Papuk 953 m nad/m. Po překročení hranice do Bosny lemuje silnici pohoří Motajnica s vrcholem Gradina. Na pokraji Uzlomak Borja Planina leží cíl, lázeňský hotel. Na parkovišti nás vítají dvě štěňata a pohledy seniorů, kteří nás asi nevidí úplně rádi. „Co to tady přijelo“ je vidět v jich očích. Po pár pivech je nám to jedno a vše vynahradí výborná večeře bez omezení. Pokoje byly luxusní, a tak i spánek vydatný. Těšíme se na zítra.
4. den 342 Km
Po třech dnech je vstávající ranní disciplína téměř bez chyb. Vyjíždíme o něco dříve, protože toho máme dnes mnoho co vidět. Projíždíme pohořím Ravan přes Zenicu až do Visoka. Tady již tradičně nemůžeme vynechat Pyramidy údajně nejvyšší a nejstarší na světě. Plánovaná návštěva krajanky Evženie se nepovedla, byla mimo lokalitu. Po prohlídce, tentokrát jen venkovní pokračujeme dál na Sarajevo. Míjíme Sarajevské letiště a v Lukavici začínáme jízdu proti proudu řeky Železnica, která pramení v pohoří Treskavica. Blížíme se k hranici Černé Hory. „pánové čeká nás ofroad cca 35 Km“ Nadšení nebere konce 😊. Nedá se nic dělat, ale úsek od mostu Djedjevo se prostě nedá rozumně objet. Dáváme to bez ztráty květinky. Na hranici jako vždy usměvavý celníci a vše jde hladce. V obci Ščepan Polje začíná moto orgasmus. Jízda podél řeky Pivy plná zatáček, vysokých hor, tunelů skal, pohledů na až neuvěřitelně azurovou vodu navíc vše zalité sluncem, scenérie přímo pohádková. Zastávka na Pivské vodní elektrárně, přehradní nádrži Mratinje, která se nachází v Černé Hoře, na severu jejího území na řece Piva. Má rozlohu 112,5 km² a je druhou největší vodní plochou v zemi po Skadarském jezeře. Při budování nádrže v 70. letech muselo být přestěhováno okolo 1000 lidí, postaveno pro ně bylo nové město Plužine na břehu právě napuštěného jezera. Při budování hráze se spotřebovalo 820 000 m3 betonu a 5 tisíc tun oceli. Rovněž byl za mezinárodní účasti přemístěn i pravoslavný klášter Pivski monastýr ze 16. století (rozebrán a kus po kusu převezen 3,5 km daleko na nové místo, kde byl opět sestaven). Na stavbě přehrady pracovalo okolo tisíce lidí v těžkých podmínkách. Práce trvaly deset let. Byla dokončena v roce 1975. Následně po cca 30 km vjíždíme skalním tunelem do Durmitorského národního parku. Stoupáme výš a náš adrenalin také. Vjíždíme do parku a první kávu dáme u kamarádky v Trse. Dál vede cesta nádhernými horami po úzkých, ale dobrých asfaltových cestách. Kdo tu nebyl má problém stíhat řídit a kochat se tou nádherou. Proto jedeme pomalu a užíváme plnými doušky. Dnešní den končí v Žabljaku a my se ubytováváme. Pocit hladu a žízně nám nedovolí velké zdržování a hurá na hostinu, která nás tu vždy čeká.
5. den 345 Km
A máme za sebou třetinu cestování do Řecka. Vyrážíme v 8,00hod za Žabljaku. Slunce je zatím skoupé na paprsky, ale už sem tam vykukuje. Dojíždíme na nedaleký Kaňon Tary, nejhlubší kaňon v Evropě a druhý nejhlubší na světě (po kaňonu řeky Colorado). Tento vápencový kaňon má průměrnou hloubku 1 100 m, v některých místech je hluboký až 1 300 m. Ve skalních stěnách se nachází velké množství jeskyní, jedna z nich mj. sloužila k výrobě střelného prachu, další jako sídlo operativního partyzánského štábu. Kaňon v jednom místě překlenuje unikátní 370 m dlouhý most postavený v letech 1937-41 (ve své době nejdelší na světě). Most je tvořen pěti oblouky, které se vypínají 150 m nad hladinou řeky. Řeka Tara má celkovou délku 144 km, z nichž posledních 36 km tvoří černohorsko-bosenskou hranici. Pro vodáky je učiněným rájem 80 km dlouhý neosídlený kaňon, jehož dolní tok s křišťálově čistou vodou je sjízdný po celý rok. Podél řeky Tary je samá zatáčka a je to moc příjemné svezení. Po zastávce na vyhlídce u památníku místního hrdiny lyžaře a konzumaci čerstvých malin od paní “kde se vzala tu se vzala“ za éčko košíček (malý), pokračujeme horami dál přes Andrejevica, kde odbočujeme na vyhlídku a hranici s Kosovem. Po cestě štěkající a dorážející psi, svině a kozy válející se na asfaltu. Na hranici otočka bo celníci nás nechali jen nahlédnout do své země a vyfotit se s námi. Tato silnice je již léta mrtvá, rostou z ní keře a padlý strom není výjimka. Jedeme dál. Už je to kousek na hranici Albánie a vstupu do Prokletých Hor. Nádherná SH20 byla třešinkou na dortu dnešního dne. Po vystoupání vracečkami následovala vyhlídka do údolí a fakt stála za to. Dál už jen sjezd do Kopliku a na Skadarské jezero, je to krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie. Jde o největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km² do 376 km², z čehož přibližně jedna třetina připadá Albánii a zbytek Černé Hoře. Dosahuje hloubky až 12 m. Leží v nadmořské výšce 6 m. Cesta přes město byla divočina, pravidla tu neplatí vůbec žádná. Ubytování na břehu jezera v lokalitě Shiroké bylo kupodivu celkem super včetně personálu, který nás prostě opil a na cestu nám dal ještě láhev Rakije. A šup spát.
6. den 213 Km
Dnešní den je odpočinkový. Cílem je užít slunce a odpočinout si před dalším putováním. Cestujeme podél pohoří Mali Skanderbeut, které vidíme vpovzdálí a lemuje silnici až Elbasanu, přes Lezhe, Lac a Tiranu. Dál se silnice horší a horší, ale jen kousek do Librazhd. Silnice vedoucí přes Prrenjas už je příjemnější na Ochridské jezero, jenž je jezero na hranicích Severní Makedonie a Albánie na Balkánském poloostrově. Nachází se v mezihorské tektonické kotlině. Vzniklo před 3 až 4 miliony let. Pojmenované je podle města Ochrid. Východní a západní břehy jsou strmé a členité, zatímco severní a jižní jsou mírné a pozvolné. To je místo, kde končíme po poledni a jdeme do plavek a k bazénu. Pan majitel je velmi kamarádský a ihned nám objednává na svůj účet plato piv. Vydatný odpočinek a ochutnávka místní kuchyně nás některé zmohla jdeme celkem brzo do postelí (tedy někteří) Slovenský jezdec baví Polské motorkáře do ranních hodin 😊
7.den 391 Km
Nejdelší etapa před námi. Zpočátku užíváme jízdu podél jezera. Až do Korce to je normální jízda a vše nasvědčuje, že to bude paráda. Bohužel jen já vím, že tomu tak nebude. Z městečka Erseke nás čekala jízda, která připomínala drncání středověkých vozů. V Leskoviku se to polepšilo natolik, že na předešlou hrůzu všichni zapomněli. Hranice… Řekové jsou opravdu jako malí kluci. Burácení motorů našich strojů je uvádělo do extáze a provázející muzika vše umocňovala. S úsměvem si ale plnili i pracovní povinnosti a všechny nás otestovali. Očkovaný neočkovaný prostě když všichni tak všichni. 20 kilometrů a jsme u soutěsky Vikos, kaňon řeky Voidomatis ležící na území řecké obce Zagori. Tvoří součást národního parku Vikos–Aoös v kraji Epirus. Rokle je dlouhá 20 km a při šířce desítek až stovek metrů dosahuje hloubky 600 až 1000 metrů, Guinnessova kniha rekordů ji uvádí jako nejhlubší rokli na světě. Po výjezdech na dvě hlavní vyhlídky a focení skupiny se zástavou TMB motovýletů směřujeme ke městu Loannina a odtud rovnou zrychlený přesun do starobylého města Parga, kde nás čeká pravá řecká večeře i s vínem. Procházka k moři byla úkolem mladších jezdců. Večer proběhl za živého povídání o všem, co už jsme viděli.
8. den 192 Km
Dnes cesta na úplný jižní kout cílem motovýletu. Vyrážíme dopoledne, protože je malý nájezd kilometrů. Cesta po pobřeží Jadranského moře byla za slunce a ubíhala příjemně. V Preveze jsme zkusili projet podmořským tunelem, což se podařilo a už nás to táhlo k Lefkádě, cíle dneška. U pevnosti Agia Mavra jsme počkali až se otočný mořský most otočí čelem k nám a hurá přes něj na ostrov po dlouhém molu až do středu přístavního města plného lodí, jachet, kaváren a také lidí. Za městem začínáme prudce stoupat do pohoří Lefkády. Cílem je úpatí nejvyššího vrcholu Lefkády Stavrotas 1182 m nad/m. Po cestě však vznikají problémy s průjezdností silnic, a tak jsme nuceni improvizovat a měnit operativně trasu. Nakonec se vše zdaří a vynecháváme pouze útes na jižním cípu ostrova, protože začíná pršet a předpověď hlásí výraznou změnu počasí. Jsme rádi, že jsme se ještě za sluníčka zastavili v horské obci na oběd a ochutnali (někteří) skopové v podání domácí kuchyně místního lingvisty. Další cestování mělo jediný cíl…hotel. Na hotelu v pobřežním starém, a i malém městečku Agios Nikitas jsme se ubytovali a hurá do „města“ Městečko bylo opravdu malebné a plné hospůdek v místním stylu. I lidí tu bylo na září celkem dost. A káva za šera u moře měla své kouzlo Večeře a pak šup do baru.
9. den 335 Km
Stejnou cestou přes lodní most opouštíme Lefkádu a podmořským tunelem se ocitáme opět na pobřeží. Po cestě několik káv a nanuků a už přijíždíme k Parku Kombeatar i Butrintit, Národní park Butrint je národní park ve Vlorë County v jižní Albánii. Nachází se 18 kilometrů jižně od Sarandë. Park zahrnuje 9 424 hektarů kopcovitého terénu se sladkovodními jezery, mokřady, slanými močály, otevřenými pláněmi, rákosovými záhony a ostrovy. Ve Vrine najíždíme na převozní prám, který nebudí úplně důvěru. Po zdolání musíme okamžitě do kavárny a rozdýchat převoz. Další cesta parkem je již zajímavá a bezpečná. Ze Sarandy, kde je motorkářům policie nakloněná, dál vyjíždíme velmi klikatou cestou po přímořských hřebenech až k Maja Palermos, to na okamžik k moři a zase zpátky na vrcholky přes Himare a Orikum až na plážový hotel před Vlore. Na hotelu jsme poměrně brzo a je čas na koupání v moři a užívání si plážové pohody v baldachýnových lehátkách na molu vedoucí dál do moře. Obsluha nás zásobuje pivem i Jackem D. Moc krásné odpoledne musím uznat. V pozici dovolenkářů jsme zůstali až do překrásného západu slunce, které spolklo moře.
10. den 426 Km
Vyjíždíme z pláže za vydatného svitu. Rychlý přesun za Tiranu, protože v tomto vedru to jinak nešlo. Přijíždíme ke Skadarskému jezeru a překračujeme hranici do Montenegra. Tuto hranici mám rád pro jedí ochotu pouštět motorky průchodem pro pěší. Projíždíme nádhernou přírodou, která lemuje jezero, přes Bar, Sutomore, Sveti Stefan, Petrovac na Moru, za Budvou na nás čeká slavná Boka Kotorská s cca 20 ti zatáčkami, odměnou je výhled na Boku Kotorskou čili Kotorský záliv, který je největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře a často bývá mylně považovaný za nejjižnější evropský fjord. V těchto místech však ledovec nikdy nebyl, jedná se pouze o zatopené ústí řeky. Pod hladinou jsou říční naplaveniny a zbytky někdejšího koryta. Opouštíme moře a jedeme do vnitrozemí Černé Hory. Tady malá změna trasy a vyrážíme zkratkou do Danilovgradu. Za pár kilometrů tuším. Chybu, tudy jsi nikdy nejel říkám si. No, co s tím? už to musíme dát. Závěrem, až to tu dobudují bude to super cesta, ale nyní je to děs. Hrdinně zdoláno a dorážíme do města Danilovgrad pod horami. Z města je to již jen kousek, ale stmívá se tak žádné zdržování a honem do kopců. Na hotel ležící nad propastným údolím dorážíme za tmy. To však nic nemění na tom, že kamarád a majitel Danilo nás s úsměvem vítá a nalévá drink. S večeří neotálíme, protože i kuchař musí někdy spát. Sedíme na celý večer, dokud bylo teplo na terase a sledujeme svítící vesničky daleko v údolí.
11. den 306 Km
Zažít svítání na terase svého pokoje nad údolím hlubokým cca 500 m je nabíjející. No nic vzhůru jsme, a tak snídat. Snídaňové menu postačilo a my vyrážíme dál. První zastavení je v nedalekém Monastýru vtesaném na skalnatém ostrohu. Po prohlídce tohoto Černohorského unikátu sjíždíme nelehké serpentýny a jedeme směr Nikšić což je s téměř 60 000 obyvateli druhé největší město Černé Hory, v západní části země pod vrcholem Trebjesa. Město je centrem stejnojmenné opštiny. Celý večer jsme pili Nikšičko pivo. Přechod do Bosny Vratkoviči je nedaleko. Na malém přechodu potkáváme nějako flotilu Holanďanů s offroad auty, a tak se trošku zdržíme. Přes malé městečko Gacko míříme do Mostaru, to je město v jižní části Bosny a Hercegoviny, kulturní a společenské centrum regionu Hercegovina, hlavní město Hercegovsko-neretvanského kantonu, a jedno z největších měst v zemi. Situováno je v údolí řeky Neretva, mezi horami Hum a Velež. Tady samo sebou musíme navštívit naši kamarádku Lailu a dát si u ní kávu a baklavu hned u starého mostu, ten je zrekonstruovaný a je to obloukový most ze 16. století přes řeku Neretvu v Bosně a Hercegovině, který spojuje dvě části Mostaru. Postaven byl během osmanské éry. Jeho celková délka činí 29 metrů, šířka 4 metry a nad řekou dosahuje výšky 24 metrů. Koukneme na skokany, co se tu předvádějí a skáčou do Neretvy (za nemalé peníze). Pokračujeme dál do cíle dne, a to je Bugojno ležící 80 km severozápadně od Sarajeva, na soutoku řek Vrbas a Vesočnica. Na hotelu už je nastoupen celý personál a vítá nás skvělou rakijí. Večeře v přilehlé restauraci zakončila tento den
12. den 293 Km
Den začínáme trošku chudší snídaní, ale vzhledem k obžerství každý den to přijde vhod. Raním cílem je městečko Jajce na řece Pliva, kde se nacházejí pohádkové vodopády, tůně a jezírka. Malé občerstvení dáme jako obvykle u kamarádky Cristiany ve stylové hospůdce Konoba Slapovi. A fotíme jako o závod. Po zastávce u vodních mlýnků, což osobně považuji za jedinečnost asi světovou, pokračujeme dál vnitrozemím Bosny až do hraničního Noviho Gradu. Tam překonáme hranici s Chorvatskem a prokontrolováni jedeme dál. Káva na nás čeká v Hrvatské Kostajnici (nic moc). „Jedem, jedem“, pobízím všechny. Čeká nás tancovačka. Tak spěcháme doslova ke konci polem nepolem (mapy CZ to nezvládly) do Velké Ludiny a Etno selo Moslovačka Priča. V mžiku zapadneme mezi senioristi ze Sarajeva a zábava na sebe nedala dlouho čekat. Tancující 80 a výše křepelky mohli na nás oči nechat. My však věrni vztahovým závazkům doma byli neoblomní jako skála a nátlaku děvčat jsme odolali. Po požití několika panáčků Jacka bylo veselo a naše povídání nebralo konce. Senioristi odjeli a my jsme mohli začít obvyklý poletový rozbor, trvající do nočních hodin.
13. den 318 Km
Den začal s očekávaným deštěm. Oblékly jsme nepromoky hned ráno a vyrazili náhradní trasou za lepším počasím. Pršelo intenzivně až téměř ke Grazu. Odtud už to byl kousek na hotel, a tak jsme na nic nečekali a jeli. Na hotelu sušení a rychle na pivo a taky něco ostřejšího. Počkali jsme do večeře, najedli se a probírali jsme celý motovýlet co a jak se komu nejvíce líbilo a kam tedy příště. Shoda padla na Norsko. A tak pro rok 2022 již tato parta obsadila téměř celou kapacitu červnového motovýletu do Norska. Nakonec unaveni jdeme odpočívat.
14. den 286 Km a více
Ráno balíme a víme, že tento motovýlet je na konci. Průjezd Glenskými, Fischbacherskými, Veitschskými a Turnitzerskými Alpami za hezkého počasí však sliboval na závěr jezdecké zážitky. Za Mariatzellem se loučíme s Moravskou a Slovenskou větví. Dále pokračujeme na Čechy směr Ybs an der Donau, Gmund a dále Jižními Čechami domů.
Na závěr chci poděkovat všem jezdcům za vytvoření skvělé party a za zážitky, které jistě nezapomenou, tak jako přátelství v jedné stopě. Kluci díky byli jste úžasní a za pár měsíců ahoj
Mirek