Za Barbary – po stopách největší porážky v historii říše římské v Teutoburském lese

Po stopách největší porážky v historii říše římské v Teutoburském lese

Bitva byla střetnutím mezi římskými vojsky vedenými Publiem Quinctiliem Varem a germánskými kmeny vedenými náčelníkem Cherusků Arminiem. Bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. Zanikly během ní tři legie. Jejím důsledkem bylo postupné stanovení Rýna jakožto hranice mezi římskou říší a Germánií.

Navštívíme pomník největšího barbarského vůdce té doby, bojiště v Teutoburském lese a další historická místa. Cestou tam přejedeme Krušné hory, svezeme se pohořím Harz. Po návštěvě Teutoburského lesa přejedeme Švábskou Albu, podíváme se do historického města Kostnice ležícího ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, následně kolem jezera Bodensee. Zkrátka něco nového.

Výběr největších bodů: Teutoburský les, Krušné hory, pohoří Harz, Bádensko-Württembersko, jezero Bodensee, Issar, Krimmel

Pro všechny druhy motorek a jezdce všech věkových kategorií.

Stručný výtah této cesty na vašich motorkách, kterou pro vás máme na rok 2025

Wildeck Castle

Zámek Wildeck nebo palác Wildeck je stará lovecká chata v Zschopau v Sasku. Stojí na skalnaté stezce nad řekou Zschopau. Toto místo dnes tvoří nepravidelný trojúhelník, úzké křídlo hradu obklopujícího nádvoří a jeho bergfried známý jako Dicker Heinrich nebo „Fat Henry“, stojí před řekou Zschopau; strana směřující k městu je zaútěsněna zdí.

Stadtkirche St. Jakobi

Jakobi je kostel námořníků

Protože na severu města žil od doby hanzovní ligy téměř každý, kdo se účastnil námořnictví. Byly tu také lodě obchodníků na velké vzdálenosti. B. označuje název ulice Engelsgrube („anglická jáma“). Jakobi se tedy vyvinul v kostel námořníků, a rybářů. Jakobi působí jako záchranný člun lodi „Pamir“, která se potopila v roce 1957 a je památníkem v severní kapli věže,díky tomu byl St. Jakobi národním památníkem pro civilní plavbu

Stadtkirche St. Wenzel

Dominantou městské rady je farní kostel St.Wenzel, jižně od trhu. Nová budova se konala po roce 1426, barokní přestavba interiéru v roce 1724. Za zmínku stojí cenný interiér, jako je barokní oltář z roku 1680 a dva obrazy z dílny Lucase Cranacha Staršího. A. Za povšimnutí stojí hrobová deska Augusta Leubelfings a švédského krále Gustava Adolfa, který stejně jako jeho král zemřel v bitvě u Lützenu v roce 1632. Varhany Hildebrandt z roku 1746 byly testovány a schváleny Bachem a Silbermannem. Jsou to jediné autenticky dochované Bachovy varhany na světě.

Rappbode

Vodní nádrž Rappbode je největší přehrada v regionu Harz a je nejvyšší hrází v Německu. Spolu s několika dalšími přehradami a retenčními nádržemi, tvoří ochranu před povodněmi systém pro východní Harz. Slouží také jako malá vodní elektrárna s menším výkonem a to 5,5 MW.

Talsperre Sosa

Přehrada byla postavena v letech 1949 až 1952

v Höllengrundu u Eibenstock v Krušných horách a uvedena do provozu v roce 1952. Samotná přehrada je gravitační přehrada z krystalu . Je to poslední přehrada tohoto typu, která byla postavena v Německu. Zadržuje vodu pro Kleine Bockau .

HORN

Externsteine jsou kulturní a přírodní památka v Teutoburském lese v okrese Lippe v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, chráněná jako přírodní rezervace od roku 1926

Hermannsdenkmal pomník Arminia

Hermannsdenkmal, kolosální kovová socha postavená v 19. století na památku bitvy v Teutoburském lese (bojoval AD 9), ve kterém germánské kmeny pod vedením Arminiusem (německy: Hermann) zničeny tři římské legie, stojí mimo Detmold na severovýchodním svahu.

V roce 7 se stal správcem nedávno vytvořené provincie Germánie Publius Quinctilius Varus, člen staré patricijské rodiny. Jelikož se jednalo o dosud velice neklidné území a místní kmeny měly nezkrotnou povahu, měl správce provincie k dispozici značné vojenské síly.

Publius Quinctilius Varus byl velmi špatným správcem provincie. Svůj vysoký post si získal díky svému původu a přiženění se do rodiny prvního římského císaře Octaviana Augusta, nikoliv na základě osobních kvalit a schopností. Nedokázal pochopit principy fungování své provincie ani její obyvatelstvo, které považoval za neschopné a věčně rozhádané barbary, kteří by se nikdy nezmohli na společnou akci. Ani jeho válečnické umění nebylo na výši a svými politickými kroky dráždil Germány do té míry, že po dvou letech byli připraveni zapomenout na své rozmíšky a společně povstat. Čekalo se jen na vhodného člověka, který bude mít dost autority a schopností, aby se postavil do jejich čela. Tím mužem se stal náčelník kmene Cherusků Arminius. Arminius strávil dětství v Římě jako rukojmí a během svého pobytu se vzdělal jak v oblasti římské kultury, tak zejména v oblasti římské politiky a vojenství.

Arminius si pečlivě budoval pozici Varova přítele a důvěrníka a současně připravoval povstání, které by zničilo římskou nadvládu. Byl si vědom obrovských kvalit římského vojska, kterých Germáni zdaleka nedosahovali, nicméně byl rozhodnut udeřit náhle a za takových okolností, aby Římané nemohli svých předností využít. V roce 9 inicioval Arminius několik drobných, leč životaschopných povstání v odlehlejší části provincie a zároveň nechal prosáknout zprávy o neklidu mezi germánskými kmeny, které údajně pomalu zapomínaly, jak silná je ruka Říma. Varus se poté rozhodl (částečně na Arminiovu radu) projít se třemi legiemi napříč provincií, jednak aby potlačil revoltu, jednak aby tak demonstroval římskou sílu. Trasa pochodu vedla Teutoburským lesem, kde již na Varovo vojsko čekaly spojené síly několika germánských kmenů. Jejich jádro tvořili bojovníci 4 kmenů: Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukterové.

Varus na přípravě výpravy zanedbal mnohé, vlastně se domníval, že se cestou bojovat vůbec nebude. K větší opatrnosti ho nepřimělo ani varování od Arminiova strýce, který mu zhruba popsal rozsah a plány spiknutí a Arminiovy zrady. Varus ale celé tvrzení pustil z hlavy jako pomluvu, která má původ v nenávisti mezi oběma muži a vyrazil na cestu podle plánu. Arminius cestoval s ním. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy římská armáda pronikla hluboko do Teutoburského lesa a zhoršilo se počasí. V tu chvíli Arminius zmizel i s celou družinou a krátce poté se objevily první střety mezi římskými průzkumnými jednotkami a Germány. Římané byli obklíčeni. Bitva trvala několik dnů, ale byla rozhodnuta předem. Obklíčeni značnou přesilou, bojujíce v hustém pralese, kde nemohli použít svůj vysoce efektivní způsob boje ve formaci, za silných dešťů, které promáčely štíty natolik, že se pro svou váhu nedaly použít, neměli legionáři ani jejich spojenci sebemenší šanci přežít. Několikrát se zastavili na volném prostranství a čekali v naději, že Germáni zahodí opatrnost a disciplínu a napadnou je na volném prostoru, kde by se dala využít římská taktika a disciplína, ale Arminius své voje udržel na uzdě a čekal s nimi, až Římanům nezbude než opět vstoupit do lesa. Nakonec byla celá římská armáda – tři legie (XVII., XVIII. a XIX.) a šest kohort pěchoty a tři oddíly spojenecké jízdy – zničena. Bitvu přeživší zajatci, včetně žen a dětí (legie doprovázely rodiny vojáků), byli obětováni germánským bohům, prodáni do otroctví nebo zmasakrováni. Varus a jeho nejvyšší důstojníci zřejmě ke konci bojů spáchali sebevraždu.

Byla to jedna z nejhorších porážek, jaké římská říše zažila. Její dopad byl zdrcující – trvalá ztráta většiny Germánie a zničení velké části římských vojsk. Podle legendy císař Octavianus Augustus obcházel ještě týdny po bitvě palácem, bil hlavou do zdi, rval si vlasy a křičel do prázdna: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ (orel byl znak legie). Podle jiných ztvárnění zněl císařův nářek „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ – Vare, Vare, rede mihi legiones meas! Smysl v každém případě zůstává u obou podob výroku stejný (popsáno v knize Životopisy dvanácti císařů od římského spisovatele a historika Suetonia).

Tři legie ztracené v Teutoburském lese (Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX) již nebyly nikdy obnoveny.

Přestože šok z porážky a zmasakrování tří legií byl ohromný, Římané nevzdali své plány na podmanění germánských kmenů. Roku 14 poslali do severní Germánie (přibližně dnešní severní Německo) velkou armádu čítající cca 50 000 mužů, podporovanou obrovskou silou námořních jednotek, pod velením Germanica. Avšak ani takto silné armádě se nepodařilo sjednocené Germány porazit. Tacitus píše, že římské zvláštní průzkumné jednotky pod Germanicovým velením byly první, kdo objevily dějiště bitvy. Tacitus dále píše: Nalezli kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech. Tyto pohřbili, „jako by to byli jejich příbuzní, jejich vlastní krev“.

Roku 16 n. l. se císař Tiberius, vzhledem k nadměrným výlohám, rozhodl ukončit výpady proti germánským kmenům.

Avšak bitva byla důležitým milníkem v římských pokusech dobýt Germánii, tyto pokusy započal Drusus již v roce 14 př. n. l. Snahy dobýt Germánii měly dalekosáhlé historické následky, byla tím např. vytvořena hranice mezi románskými a germánskými jazyky.

Poslední tečku za bitvou v Teutoburském lese udělal Tacitus v Annales (XII. 27). Asi v roce 50, překročila skupina Chattů Rýn v oblasti spravované Ubii a začali zde loupit. Upozorněný římský velitel Quintus Pomponius Secundus svolal jednotky složené z Vangionů a Nemetů podporovaných římskou kavalérií. V noci napadli nechráněný tábor spících Chattů, které pobili. Ke svému nemalému překvapení a radosti zde nalezli a osvobodili několik mužů z Varových legií, kteří byli již 40 let drženi v otroctví.

Emperor William Monument

Památník císaře Viléma, poblíž města Porta Westfalica v severním Porýní-Vestfálsku v Minden-Lübbecke, je kolosální památník nad roklí Weser Porta Westfalica, „brána do Vestfálska“. Byl postaven na počest prvního německého císaře Williama I. tehdejší pruskou provincií Westphalia v letech 1892 až 1896 a objevil se na pozadí rostoucí německé národní identity.

Ravensberg

Havraní hora

Bielefeld

Bielefeld je město v německém spolkovém státu Severní Porýní-Vestfálsko. V současnosti zde žije 325 846 obyvatel. Historické centrum se rozkládá severně od Teutoburského lesa. Moderní čtvrtě jsou ale i na opačné straně v kopcích. Wikipedie

Rozloha: 257,8 km²

Nadmořská výška: 118 m

Stát: Německo

Edersee

Edersee, dokonce Ederstausee názvem, je 11,8 kilometrů čtverečních vodní plochy a 199,3 m? Úložného prostoru, pokud jde o oblasti, a druhý objem, třetí největší nádrže v Německu (viz seznam ). Leží na přítoku Fulda Eder za 48 metrů vysokou přehradou v přehradě Eder nedaleko města Waldeck v severním Hesensku Waldeck-Frankenberg .

Edersee a jeho okolí se nacházejí v přírodním parku Kellerwald-Edersee a v národním parku Kellerwald-Edersee, kterému dominuje hrad Waldeck .

Our Lady Church

Chrámmatky boží Frankenberg

Marburg

Hrad Marburg, a.k.a. Landgrafenschloss Marburg, je hrad v Marburgu, Hesensko, Německo, který se nachází na vrcholu Schlossbergu. Postaveno v 11. století jako pevnost, stalo se prvním sídlem Landgraviate of Hesse. V roce 1529 se zde konalo kolokvium Marburg.

Mespelbrunn Castle

Strašidla ze Spessartu

Zámek Mespelbrunn je pozdně středověký / raně renesanční zámek na území města Mespelbrunn, mezi Frankfurtem a Würzburgem, postavený v přítokovém údolí Elsava, v lesích Spessart. Je oblíbenou turistickou atrakcí a stala se slavnou dominantou Spessartu.

All Saints‘ Abbey

Opatství Všech svatých bylo premonstrátským klášterem poblíž Oppenau v Černém lese v německém Bádensku-Württembersku. Podle tradice bylo datum založení 1192 a místo stavby, ve výšce 620 metrů nad mořem v horním údolí Lierbachu u Oppenau, bylo určeno oslem, který na tomto dálkovém pochodu odhodil pytel peněz v tomto nepřístupném místě.

Titisee

Titisee je jezero v Černém lese v Bádensku-Württembersku. Má plochu zhruba 1,3 čtverečného kilometru a maximální hloubku 43 metrů. Za svůj vznik vděčí feldbergskému ledovci, jehož v pleistocénu vytvořená moréna dnes tvoří břeh jezera.

Plocha: 130 ha

Délka: 1,87 km

Nadmořská výška hladiny: 845 m

Maximální hloubka: 39.0 m (128 ft)

Maximální šířka: 750 m (2 460 ft)

Schluchsee

Schluchsee, s výškou 930 metrů (3 050 ft) nad hladinou moře , je nejvyšší nádrž v Německu a také největší jezero v Černém lese . ^{[4] [5]} Naproti tomu povodí Hornbergu (Hornbergbecken) je 1 048 metrů nad hladinou moře, ale je to horní nádrž spíše přečerpávací vodní elektrárny než nádrž.

Voda v nádrži je díky své vysoké nadmořské výšce relativně chladná i v létě.

Nejznámější osady kolem Schluchsee jsou na jeho severním pobřeží a zahrnují stejnojmenné město Schluchsee a osady Seebrugg u samotné přehrady a Aha . Ze stanice Titisee podél severního pobřeží k terminálu v Seebruggu vede železnice Three Lakes , přístav Höllentalbahn .

Husův dům

Kostnice

Kostnice je velké okresní město ležící na jihozápadě Německa ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranici se Švýcarskem. Původně keltská osada, později římské opevněné sídlo, nejvýznamnější jako středověké tržní a řemeslnické centrum.

Bodamské jezero

Bodamské jezero je druhé největší jezero v Alpách. Dochovaná listina z roku 890 zmiňuje jeho latinský název Lacus potmanicus, který byl odvozen od místa dnes nazývaného Bodman, které patří k nejstarším osídleným lokalitám v této oblasti. Jezero má rozlohu 536 km². Je 63,3 km dlouhé a maximálně 14 km široké.

Isar

Isar je řeka v Rakousku a v Německu. Má délku 295 km. Povodí má rozlohu 8370 km².

Horní Isar teče jako úzký, křišťálově čistý horský potok v opuštěném, romantickém, nedotčeném údolí v pohoří Karwendel. Okolní hory dosahují výšky až 2700 m. Ale také úsek níže, mezi Wallgau a Vorderriß, nabízí příjemné pádlování mezi přírodními štěrkovými lavicemi a mnoho říčních ramen. Z důvodu ochrany přírody je zákázáno vystupovat na ostrůvky v období od 15.3. až 10.8. z důvodu hnízdění ptáků, a to až k ústí Loisachu, kdy je nutné se držet v hlavním proudu. Cesta ze Scharnitz proti proudu je uzavřena pro veškerý provoz vozidel! Z velkého parkoviště na východním okraji obce Scharnitz taxislužba vozí od 1. června vodáky s mikrobusem, včetně přívěsů, kajaky, do nástupního místa (cca 7 eur). Před 1. červnem je provoz taxi zakázán. Kdo chce tady pádlovat v květnu, musí použít kolečka na lodě. Od Scharnitz je řeka lehčí, ale objevují se kamenné stupně. Od Wallgau teče Isar krásným, nedotčeným údolím s četnými štěrkovými lavicemi, některé úseky meandrují a rozdělují se do několika ramen.

Achensee

Jezero Achensee, ležící mezi dvěma pásy hor Rofan a Karwendel, je odjakživa známé jako výborná turistická oblast s tradičními salašemi a stezkami, ze kterých se otevírá výhled na tmavomodré „tyrolské moře“ a impozantní horský svět. Region potěší svou pestrostí. Nabízí jednoduché, rovinaté stezky v Přírodním parku Karwendel.

Gerlospass

Nadmořská výška: 1 628 m

Krimmelské vodopády

Krimmelské vodopády tvoří vodní kaskáda na říčce Krimmler Ache v Národním parku Vysoké Taury v Rakousku. Její vody se vlévají do Salzachu a po průtoku regionem Pinzgau míří k Salzburku. Svým průtokem, a především celkovou výškou 385 m patří k nejkrásnějším vodopádům v Evropě.

Celková výška: 385 m

Kitzbühel

Kitzbühel je město v rakouském Tyrolsku ležící na řece Kitzbühler Ache, v nadmořské výšce 762 metrů, mezi horskými vrcholy Hahnenkamm a Kitzbüheler Horn. Je také administrativním centrem okresu Kitzbühel. Žije zde přibližně 8 300 obyvatel.

Chiemské jezero

Chiemské jezero zvané také „Bavorské moře“ je jezero na jihovýchodě Německa v Bavorsku. Má rozlohu 79,9 km² a dosahuje maximální hloubky 73,4 m. Leží v nadmořské výšce 518,2 m. Jezero pomalu zaniká. V době jeho vzniku na konci doby ledové mělo plochu zhruba 240 km², tj. třikrát větší než dnes.

Plocha: 79,9 km²

Délka pobřeží: 63,96 km

Délka: 13,73 km

Přítok vody: Tyroler Ache

Pasau

Pasov je město v Německu. Nachází se na jihovýchodě spolkové země Bavorsko na soutoku tří řek, těsně u hranice s Rakouskem a zhruba 60 km jižně od hranice s Českou republikou. Ve městě žije okolo 50 000 obyvatel. Pasov má postavení městského okresu a zároveň je správním střediskem stejnojmenného zemského okresu.

Hrad Rožmberk

Někdejší rodové sídlo Rožmberků sestávalo ze dvou částí – Horního a Dolního hradu. Starší Horní hrad vznikl ve 13. století, ale krutě jej postihl požár v roce 1522. Zachovala se pouze válcová věž Jakobínka. Dolní hrad byl vybudován v 1. polovině 14. století, v 16. století byl přestavěn v renesanční zámek s fasádou zdobenou sgrafity. V 19. století jeho podobu ovlivnila romantická novogotika. Tehdy byla zvýšena i jedna z věží, dnes zpřístupněná jako vyhlídková.
Pro návštěvu hradu si můžete vybrat některou z prohlídkových tras. Prohlédnete si cenné sbírky obrazů, zbraní, nábytku, porcelánu a skla v reprezentačních i soukromých komnatách. Odvážnější návštěvníci sejdou do sklepení navštívit katovnu. Seznámí se s prací kata a mohou si osahat nebo vyzkoušet dobové mučící nástroje.

Český Krumlov

Historické centrum Českého Krumlova bylo na seznam dědictví UNESCO zařazeno v roce 1992. Rozsáhlý areál hradu a zámku společně s unikátní městskou zástavbou ze 16. století se vypínají nad romantickými meandry řeky Vltavy. Jedinečné je také barokní divadlo s otáčivým hledištěm.

Zámek Kratochvíle

Zámek typu italské předměstské vily je obklopen vodním příkopem a uzavřen obdélnou ohradní zdí se vstupním traktem, prostoupenou izolovanými domky a zámeckou kaplí. Můžete zde shlédnout bohatou malířskou a štukovou výzdobu interiérů vycházející z loveckých motivů a výjevů z římských dějin a mytologie.
Dále máte možnost prohlédnout si kostel Narození Panny Marie s bohatou štukovou výzdobou a výpravným pašijovým cyklem.
Zámeckou zahradu procházíte samostatně. Zahrada je upravována v renesančním duchu, v severní části zahrady jsou geometricky utvářené záhony léčivých bylin a okrasných květin. V jednom ze zahradních domků na východní straně je umístěná cukrárna.

Stádlecký řetězový most

Stádlecký most přes Lužnici stojí od roku 1975 pod městysem Stádlec a je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Původně, v letech 1848–1960, překlenoval Vltavu u Podolska. V roce 1959 byl jako Podolský most prohlášen národní technickou památkou.

Celková délka: 157 m

Otevřeno: 25. května 1975

Šířka: 6 m

Tábor

Tábor byl založen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Thabor u Nazaretu, v dnešním Izraeli. Podle biblické Knihy soudců přikázala věštkyně Debora izraelskému vůdci Barakovi: „Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů…“ (Sd 4, 6 (Kral, ČEP)). Barak ji poslechl a z této hory pak drtivě porazil kanaánské vojsko.

Založením města se navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory (např. hora Burkovák, 1419). Zakladatelé města (např. Petr Hromádka z Jistebnice), pocházející z celých Čech, byli odhodláni vytvořit nové společenství, odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného společenství majetku. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité.

Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, cvičili tábority v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili, podpořeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně, jako katolická vojska s nimi.

Město se poměrně rychle rozrůstalo a dosáhlo až 3 000 obyvatel, ale táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táborité začali vybírat dávky od vesnických poddaných a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 městská práva, po vzoru Starého Města Pražského. Tábor se tak stal plnoprávným královským městem, se znakem, v němž se nad hradbami se dvěma věžemi vznáší říšský orel, s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl později nahrazen českým lvem.

a mnoho dalších míst, která při cestě za Barbary a zpět uvidíte