Cesta na Balkán – Albánie

Stručný výtah této cesty na vašich motorkách, kterou pro vás máme na rok 2025

Mariazell

Mariazell Proslulé poutní město Mariazell leží vysoko v Türnitzských Alpách v nejsevernějším cípu Štýrska, zhruba 140 kilometrů od Štýrského Hradce. Rozprostírá se v údolí řeky Salzy a spolu s přidruženými okolními vesničkami zaujímá téměř stejnou rozlohu jako samotná Vídeň (tedy zhruba 415 kilometrů čtverečních). Na rozdíl od rakouské metropole je ale domovem jen necelých čtyř tisíc obyvatel a život zde plyne spíše poklidným tempem. Díky své dostupnosti a rozmanitému vyžití jak v létě, tak v zimě je také oblíbeným cílem (nejen) českých turistů. Historie města se datuje od 21. prosince 1157, kdy do těchto končin podle místní legendy dorazil mnich Magnus z benediktinského kláštera svatého Lambrechta, který byl pověřen správou zdejší církevní obce. Traduje se, že mu téměř na samém konci jeho dlouhé a úmorné pouti cestu znenadání zavalila obrovská skála. Podrobnosti na: https://www.radynacestu.cz/magazin/mariazell/

Semmering

Semmering Dolní Rakousy Obec je vyhledávána především pro možnost zimních sportů a vícekrát hostila světový pohár v lyžování. Když byla v roce 1854 dokončena slavná Semmerinská železnice, znamenalo to pro obec velký příliv turistů z Vídně. Dnes je turistů již méně, nicméně každoročně zde zůstane podle záznamů z ubytovacích zařízení více než 100 000 lidí déle než jeden den. Podle údajů z roku 2009 má město stálý počet 607 obyvatel.

Maribor

Maribor (německy Marburg an der Drau) je druhé největší město ve Slovinsku a sídlo stejnojmenné územně-správní jednotky (občiny). Je univerzitním, hospodářským, finančním, kulturním a turistickým centrem severovýchodního Slovinska. Celá občina Maribor má 95 171 obyvatel. Město leží na úpatí horského masivu Pohorje a protéká jím řeka Dráva. První písemná zmínka o Mariboru pochází z roku 1204. Název města pochází od hradu Marchburch, který je připomínán již v roce 1164. Městská práva obdržel Maribor v roce 1254. Prudký rozvoj města nastal poté, co Rudolf Habsburský zvítězil nad Přemyslem Otakarem II. Maribor odolal obléhání vojsky Matyáše Korvína v letech 1480 a 1481 a Osmanské říše v letech 1532 a 1683. Město zůstalo pod kontrolou habsburské monarchie až do roku 1918.

Slavonski Brod

Slavonski Brod (česky Slavonský Brod) je město ve východním Chorvatsku, v regionu Slavonie. Je centrem Brodsko-posávské župy. Jedná se o významné průmyslové město a dopravní křižovatku pro cestující do Záhřebu, Bělehradu a Bosny a Hercegoviny. Latinský název osídlení, který se používal v nejranějších obdobích existence sídla, zněl Marsonia.

Název města odkazuje na historický brod přes řeku Sávu (obdobně jako např. u měst Uherský Brod, Český Brod, Makedonski Brod apod.) Název se zachoval v této podobě i přesto, že slovo brod označuje v moderní chorvatštině loď, spíše než brod. Maďarský název města zněl Bród (přejatý z chorvatštiny) nebo Nagyrév.

Do 30. let 20. století neslo město název Brod na Savi, po roce 1941 bylo spojeno i s bosenským sídlem, které se nachází na druhé straně řeky. Současný název byl zaveden během existence Království Jugoslávie a schválen v březnu 1934 místními úřady.

Tvrđava Vranduk

Pevnost Vranduk byla postavena na konci 14. století ve farnosti Brod, jedné ze 7 farností středověké Bosny. Byl to zákaz a poté královské město. Jméno Vranduk bylo poprvé zmíněno v roce 1410. V blízkosti Vranduku se vyvinul systém obranných struktur a uvnitř těchto zdí menší osada Sotto Vranduch. V něm bosenští králové přijímali delegace, podepsali smlouvy a vydali charty. Bratr krále Tomaše Radivoj je v dokumentech zmiňován jako „princ Vranduk“. Větší obchodní a řemeslná osada mimo hradby vznikla v obci Varošišće, asi 2,5 km od opevnění ve Vranduku.

Osmané dobyli Vranduka v roce 1463. Ve svém tažení proti Bosně v roce 1697 Eugene Savojský, který si všiml obtížnosti dobytí města, obešel Vranduka. Na začátku 18. století bylo založeno kapitánské Vrandučka. V 18. a na počátku 19. století sloužilo město jako vězení pro politické viníky. Rakouská vojska dobyla město v roce 1878 a udržovala tam posádku až do roku 1890, kdy bylo opuštěno.

Sarajevo Olympiáda

XIV. Zimní olympijské hry hostilo ve dnech 8. až 19. února roku 1984 bosenské město Sarajevo v bývalé Jugoslávii. Olympijských her se zúčastnilo celkem 1272 sportovců ze 49 zemí světa, bezmála 10 500 dobrovolníků a 7393 akreditovaných novinářů. Byly to první hry pořádané pod vedením Juana Antonia Samaranche.

Durmitor

Durmitor je pohoří, které se nachází na severu Černé Hory, u hranic s Bosnou a Hercegovinou. Je součástí Dinárských hor. Nejvyšším vrcholem Durmitoru je Bobotov kuk (2 523 m). Krajina je zde pustá, roste zde převážně tráva a kleč, potom také různé druhy mechů. Celá oblast je tvořena vápencem, stejně jako celé jaderské pobřeží Chorvatska a Bosny.

Djurdjevićův most

Djurdjevićův most se nachází na severovýchodě Černé Hory (nedaleko obcí Mojkovac, Žabljak a Pljevlja). Vede přes řeku Taru; je to obloukový železobetonový most unikátní konstrukce. Ve své době se řadil k nejpokrokovějším mostům v Evropě. Je součástí důležité komunikace mezi Bělehradem a Podgoricou.

Most byl postaven mezi lety 1937 a 1940. Navrhl jej Mijat Trojanović, který předtím již studoval budování podobných mostů v Evropě. Po dokončení byl tento největším železobetonovým obloukovým mostem v Evropě. Stavbyvedoucím mostu byl Isaac Russo. 40 % stavebních nákladů na zbudování mostu tvořilo zbudování rekordního dřevěného lešení v místě stavby.^[1]Most je dlouhý 365 m, má pět oblouků, nejdelší z nich má na délku 116 m. Vozovka se zde nachází 172 m nad zemí.V roce 1942, nedlouho po dokončení celého mostu, jej obsadili italští fašisté a Četnici. Jugoslávští partyzáni ve snaze zpomalit postup protivníků zničili jeden z jeho oblouků (s výškou 44 m). Znovu byl most otevřen roku 1946 a dodnes je významnou technickou památkou v zemi.

V roce 1978 byl na mostě natáčen britský film Force 10, který popisoval boje za druhé světové války. Dramata při postupu partyzánů a odstřelu části mostu byly zdokumentovány ve filmu Most z roku 1968 od režiséra Hajrudina Krvavace.

Z mostu bývají organizovány seskoky (bungee jumping).

Silnice SH 20

SH 20

Silnice za přechodem z Černé Hory do Albánie skýtá nejen neskutečné přírodní scenérie, ale i motorkářský zážitek

Skadarské jezero

Skadarské jezero leží na hranicích Albánie a jedné ze zemí bývalé Jugoslávie, Černé Hory. Jedna třetina celkovévodní plochy jezera leží v Albánii, dvě třetiny pak přináleží Černé Hoře. Okolní hory jsou vápencové, a tudíž je jezero krasového původu. Na délku má asi 50 kilometrů, na šířku pak kilometrů přibližně 10. Původně prý jezero bylo mořským zálivem, dnes je ale spojeno s nedalekým mořem krátkou řekou Bojanou. Krajina kolem jezera je jedinou nížinou, kterou v této hornaté zemi naleznete. Tato jedinečná nížinná poloha a vápencové podloží tak dává jezeru unikátní vlastnosti. Společně s jeho hloubkou, která je místy maximálně 12 metrů, se jedná o vodní plochu s velice teplou vodou. V letních měsících zde totiž teplota vzduchu dosahuje i 40 stupňů. Jezero si drží i další unikát! Je současně totiž největší evropskou kryptodepresí. Dno je v nejhlubší části až 60 metrů pod úrovní mořské hladiny.

Vranjina

Vranjina Vytvořený delty na řece Morača , ostrov se nachází v severní části jezera. Má rozlohu 4,6Km2 a jeho nejvyšší bod je 296 metrů, což z něj činí nejvyšší ostrov v Černé Hoře. Ostrov je spojen s pevninou mostem směrem do Podgorice a hrází přes jezero směrem k Baru .

Klášter Vranjina je známým rysem ostrova. Podle legendy měl ostrov jiný název, než byl klášter postaven. Když Ilarion Šišojević první metropolita z Zetan ortodoxní metropole , zahájena stavba kláštera se rozhodl, že ostrov bude pojmenován proti prvnímu ptáka on nevšimne. Byla to vrána ( Serbian : Врана ).

Boka Kotorská

Boka Kotorská V jihozápadní části Černé Hory, obklopena vysokými vápencovými horami a vyplněna modří průzračných jadranských vod, se rozprostírá boka Kotorská. Starobylé město Kotor je jedním z jejích pokladů. Jedna z nejkrásnějších zátok ve Středozemním moři vznikla před asi deseti tisíci lety zaplavením údolí dvou horských řek mořskou vodou. Čtyři menší zátoky připomínající jezera, ostrovy, poloostrovy, mysy, holé vrcholky hor, ale i zelené kopce a barevná středomořská flóra vytvářejí jeden celek, který činí tento kraj jednou z nejromantičtějších částí Balkánského poloostrova. Krása boky Kotorské se odráží v řadě jejích kontrastů: zasněžené horské vrcholy se zrcadlí v klidné mořské hladině, spolu s kamennými kostely, paláci a domy, v jejichž dvorech kvetou růže, dozrávají pomeranče a citrony, zelená se rozmarýn, vavřín či oleandr, tyčí se cypřiše i palmy. Měsíční světlo dopadá přes strmé strany hor v jasných nocích na kamenné fasády, jež světélkují, jako by byly ze stříbra. Symbióza přírody s člověkem je zde všudypřítomná. Kotorský hrad. V dolní části Kotorského zálivu se pod horami Lovćen a Orjen nachází starobylé město Kotor, od pradávna důležité hospodářské a kulturní centrum této oblasti. Na úpatí kopce svatého Ivana byl jako základ dnešního města postaven na louce nepravidelného trojúhelníkového tvaru ve středověku hrad, jehož jednotlivé dochované části dodnes spojují majestátní hradby. Kompaktnost opevnění doplňuje na severní straně přírodní bariéra v podobě říčky Škudra, na jihu a západě pak mořská voda.

Klášter Ostrog

Klášter Ostrog je klášter srbské pravoslavné církve, zasazený do skály nedaleko od Nikšiće v Černé Hoře. Zasvěcen je svatému Vasiliji Ostrožskému. Díky tomu, že je sevřen okolními skalami, je z něj velkolepý pohled na okolní nížinu. Bjelopavlića. Dějiny kláštera zasahují až do 17. století. Tehdy jej založil hercegovinský metropolita Vasilij. Ten zde také i v roce 1671 zemřel a jeho tělo zde bylo uloženo do relikviáře, který se nyní nachází v kostele Matky Boží. Klášter byl přebudován do současné podoby v letech 1923 až 1926, po rozsáhlém požáru, který většinu celého komplexu těžce poničil. Ke klášteru patří ještě dva kostely, které se nacházejí pod hlavní budovou (jedná se o kostel sv. Vavedenja a kostel sv. Krista). Interiér prvního z kostelů je vyzdoben freskami ze 17. století.

Vodopády Kravica

Vodopády Kravica Zabírají 100 metrů na šířku a padají z výšky 25 metrů. Kravica je jeden z největších vodopádů v Hercegovině vůbec a rozhodně ten nejúžasnější. Vodopád samotný má přirozeně jezírko vytvořené padající vodou. Tu a tam vás ovane větřík, který s sebou nese vodní spršku. Na útesu i pod ním je krásně bujná a zelená vegetace. Voda je křišťálově čirá s nádechem do smaragdové.

Řeka Trebižat tu vytvořila jakousi vodní nádrž plnou křišťálově čisté vody, která hraje všemi odstíny zelené barvy. Smaragdovou hladinu obklopují úchvatné vápencové skály, na které byste sice lézt neměli, ale odvážní návštěvníci to na vlastní nebezpečí dělají běžně. Díky všudy přítomnému přírodnímu porostu z mechů, lišejníků a řas si pod vodopády připadáte jako v exotické laguně. My jsme místo navštívili mimo hlavní sezónu, a tak už voda měla pouhých 9 stupňů, přesto jsme aspoň krátkému vykoupání neodolali.

Mostar

Mostar (v srbské cyrilici Мостар) je město v jižní části Bosny a Hercegoviny, kulturní a společenské centrum regionu Hercegovina, hlavní město Hercegovsko-neretvanského kantonu, a jedno z největších měst v zemi. Situováno je v údolí řeky Neretva, mezi horami Hum a Velež. Podle posledního sčítání lidu v roce 2013 žilo v Mostaru 64 301 obyvatel, z toho v širším městě 105 797 obyvatel. Mostar je také turisticky atraktivním městem v Bosně díky ikonickému mostu, symbolu města. Současné město se rozvinulo okolo dvou věží, resp. malé pevnosti v polovině 15. století za vlády Stjepana Vukčiće Kosači. Na pravém břehu řeky Neretvy stála pevnost Tara a na levém břehu pevnost Halebija. Věže sloužily k ochraně dřevěného mostu, který se nacházel na místě současného kamenného. První písemná zmínka o městě je datována k 3. dubnu 1452 v dubrovnických záznamech o majetkových převodech. Vladislav Hercegović se vzbouřil proti svému otci Štěpánovi a zabral mu některé jeho majetky, mezi které patřil Blagaj a dvě pevnosti u mostu na Neretvě. Most je dále připomínán v roce 1444 v dokumentu aragonsko–neapolského krále Alfonse V..

V roce 1468 ovládli údolí řeky Neretvy Osmanští Turci. Tehdy se zde již nacházel starší most.^[1] V místě dnešního města nechali zbudovat pevnost Köprühisar (pevnost u mostu). Ta nahradila původní, menší opevnění. Díky tomu, že v hlubokém údolí řeky Neretvy bylo možné překročit vodní tok pouze zde, se zde začala tvořit osada a později i samostatné město. To mělo nejprve patnáct domů, později se začalo rozvíjet dále do krajiny. Mezi lety 1522–1566 bylo město také opevněno hradbami. Vzhledem ke své strategické pozici bylo určeno za hlavní město sandžaku Hercegovina (turecké správní jednotky). V 16. a 17. století zažilo značný rozvoj; byl zde živý trh a počet obyvatel se pohyboval okolo deseti tisíc. Ve středověkém městě s úzkými uličkami se nacházela celkem čtyři tržiště, čtyři další existovala za hradbami města. Legendární kamenný most nařídil vybudovat tehdejší turecký sultán Sulejman I.

Jablaničko jezero

Řeka Neretva tvoří mezi městy Jablanica a Mostar hluboký kaňon. Právě díky tomuto kaňonu patří trasa z Mostaru do Sarajeva k nádherným zážitkům. Mezi městy Jablanica a Konjic se pak rozprostírá přehrada Jablaničko jezero. Nad městem Konjic se zase dostaneme k ledovcovému jezeru v pohoří Prenj – Boračko jezero. Tato část Bosny není turisticky příliš navštěvovaná, proto je místní příroda ještě nezničená.

Ramské jezero

Ramské jezero (chorvatsky Ramsko jezero) se nachází v jihozápadní části Bosny a Hercegoviny (opčina Prozor-Rama). Vzniklo v roce 1968 jako umělé jezero přehrazením řeky Rama (poblíž vesnice Mluša). Jezero je dlouhé až 12 km; s četnými ostrovy a výběžky a jeho hloubka dosahuje u hráze až 95 m. Jeho rozloha je 15,5 km².Jezero vodou plní kromě Ramy samotné také několik dalších, menších řek. Velmi rychle a dobře se plní v jarních měsících, kdy v okolních horách taje sníh, v létě je jeho hladina obvykle nižší z důvodu nedostatku srážek. Největší ostrov Ramského jezera, Šćit, byl po napuštění nádrže spojen s pevninou náspem. Další dva menší ostrůvky, Umac a Škarine jsou odděleny od pevniny zcela. Na prvním z trojice ostrovů se nachází františkánský klášter.

Jajce

Jajce (v srbské cyrilici Јајце) je město v Bosně a Hercegovině. Leží na předělu rovinaté a hornaté části země, administrativně ve Federaci Bosny a Hercegoviny, přesněji ve Středobosenském kantonu. Je umístěno na soutoku řek Pliva a Vrbas. V roce 2013 v něm žilo dle údajů bosenského sčítání lidu 8 087 obyvatel.

Město je známé hlavně díky vodopádům, které se nacházejí přímo v jeho centru; tvoří je řeka Pliva, která se vlévá do Vrbasu. Nad centrem města se vypínají ruiny hradu, dochovala se i část středověkého opevnění.

První písemná zmínka o městu Jajce pochází z roku 1396.^[1] Již tehdy zde existoval hrad, město navíc bylo obehnáno hradbami. Vzniklo na strategickém místě, kde se setkávaly staré obchodní cesty, vedené údolími obou řek. Po nějakou dobu bylo hlavním městem středověkého bosenského státu, pevnost s fortifikačním systémem odolávaly poměrně dlouhou dobu řadám nájezdníků, kteří v předtureckých dobách měli zájem na získání Jajce. O stavební rozvoj města na přelomu 14. a 15. století se zasloužil nejspíše tehdejší regionální vládce, Hrvoje Vukčić Hrvatinić. Město bylo připomínáno i v letech 1404 a 1411. V té době město získalo svůj název (který v bosenštině znamená vejce), nejspíše podle vrcholu, který svým tvarem slepičí vejce připomínal. Ve městě sídlil poslední bosenský panovník, Štěpán Tomašević.

Bohinjské jezero

Bohinjské jezero (slovinsky Bohinjsko jezero, německy Wocheinersee) je největší jezero ve Slovinsku, když nepočítáme nestálé Cerknišské jezero. Leží v nadmořské výšce 525 m. Má rozlohu 3,18 km², je 4,35 km dlouhé a 1,25 km široké a pobřeží má délku 10,9 km. Dosahuje maximální hloubky 45 m. Jezero je ledovcovo-tektonického původu: prohlubeň vznikla intenzivním erozním působením ledovce. Ve východní části jezera se nacházejí četné morény. Hlavním přítokem jezera je řeka Savice napájená z Černého jezera, která se v západní části probíjí balvanovými morénami a u osady Ukanc se rozlévá v Bohinjské jezero. Jde o průtočné jezero, vytéká z něj druhá nejkratší řeka ve Slovinsku, řeka Jezernice, která se po méně, než stech metrech slévá s z levé strany přitékající Mostnicí v Sávu Bohinjku. Na severním okraji jezera se nachází větší množství krasových pramenů, nejznámější z nich je Govic.

Bledské jezero

Bledské jezero (slovinsky Blejsko jezero) je jezero, které leží na severozápadě Slovinska. Vzniklo na konci poslední doby ledové roztáním Bohinjského ledovce. Jezero nemá žádný významný přítok, zásobují jej především podzemní zřídla. Tektonický původ prozrazují termální prameny v jeho severovýchodní části. Ty způsobují, že voda v jezeře je příjemně teplá – až 26 °C (jedno z nejteplejších alpských jezer), takže umožňuje koupání přes celé léto až do září.

Millstätter See

Millstätter See je jezero v rakouské spolkové zemi Korutany. Nachází se v pohoří Nockberge v nadmořské výšce 588 metrů, má rozlohu 13,28 km² (druhé největší jezero Korutan) a dosahuje maximální hloubky 141 metrů.^[1] Jezero bylo vytvořeno údolním ledovcem ve würmském období. Je protáhlé v délce přes 11 kilometrů, vlévá se do něj okolo třiceti potoků, z nichž je největší Riegenbach, jediným odtokem je Seebach, přítok řeky Lieser. Na severním břehu se nacházejí městečka Millstatt am See s klášterem, Seeboden a Radenthein, jižní břeh je neobydlený a v roce 1970 byl vyhlášen chráněným územím. Jezero je vyhlášenou rekreační oblastí díky čisté vodě a vzduchu. Okolní horské vrcholy přesahují dva tisíce metrů a chrání jezero před chladnými větry, proto je teplota vody relativně vysoká, v létě dosahuje až 27 °C.^[2] Po břehu vedou stezky pro pěší a cyklisty, na jezeře se v létě provozuje lodní doprava. Nad jezerem se nachází vyhlídka Granátová brána.^[3] Jezero je zdrojem pitné vody, významný je rybolov: vyskytuje se zde okoun říční, síh, siven, štika obecná nebo candát obecný, v Seebodenu bylo roku 1980 zřízeno rybářské muzeum.

Název jezera pochází podle legendy z latinského výrazu mille statuae (tisíc soch), protože vévoda Domicián Korutanský po svém přijetí křesťanství nechal do jezera naházet velké množství pohanských idolů.

Pyhrn Pass

Pyhrn Pass je horský průsmyk v rakouských Alpách mezi rakouskými státy Horní Rakousy a Štýrskem.

Spojuje Warscheneck a Bosruck a je v nadmořské výšce 954 m (3,130 ft). Průjezdová silnice (B 138) má maximální stupeň 10 procent.

Od poloviny osmdesátých let se provoz na průsmyku snížil otevřením tunelu Bosruck pro dálnici A9 Pyhrn. Od devatenáctého století existuje také železniční tunel. Od výstavby silničního tunelu nebyla silnice v zimě pravidelně odklízena a pro kamiony je třeba ji vyklidit.

Na hornorakouské straně západně od průsmyku se nachází letní a lyžařské středisko Wurzeralma východně od průsmyku je Bosruck, který je známý pěší turistikou a běžkařským lyžováním.

Vzhledem k tomu, že průsmyk je poměrně nízký, je regionálně důležitý od doby kamenné.

Zwettl

Název Zwettl pravděpodobně pochází ze slovanského slova setla, který má význam „prosekávání“ nebo „mýcení“. Doposud avšak nebyly objeveny žádné slovanské stopy, takže je toto vysvětlení velice nejisté. Město bylo založeno rodem Kuenringů v roce 1139, kteří sem přivedli první cisterciácké mnichy a nechali postavit klášter proslavený svou skvostnou architekturou. Klášter hrál později vůdčí roli v kolonizaci přilehlého, tehdy českého Vitorazska. 28. prosince 1200 byla Světlá prohlášena městem.

V letech 1426 a 1427 bylo město dvakrát úspěšně obléháno husity. Další útrapy pro město přinesla třicetiletá válka. V roce 1645 bylo město obsazeno Švédy.

V roce 1850 se Světlá spojila s 13 sousedícími obcemi a roku 1971 vzniká městská obec Zwettl v dnešním rozsahu.